Tušová staveniště Tušová staveniště

Dovolujeme si vás srdečně pozvat na KOMENTOVANÉ PROHLÍDKY výstavy Jiřího Straky | Tušová staveniště, které se uskuteční za účasti autora v úterý 10. 3. 2015 a ve čtvrtek 12. 3. 2015, vždy v 17.30 hod.; vstup na  komentovanou prohlídku je zdarma.


Když Jiří Straka klade dějiště aktu malby na staveniště, jeho „obrazová dimenze“ se již nejeví jako „ dimenze plošná“. Takto řečeno se to možná zdá být poněkud zvláštní, avšak pochopit tento moment je nesmírně užitečné pro porozumění Strakovy tvorby. Obvykle se interpretace obrazu omezuje pouze dovnitř konkrétní plochy – skrze kompozici obrazu se provádí excerpce významu. Ale Jiří Straka se ve své práci snaží prověřovat tuto kognitivní setrvačnost: nechat význam, aby překonal omezení dané obrazem v ploše. Samozřejmě, pokud bychom rezignovali na tradiční malbu, což je právě běžný způsob uplatňovaný v současném umění, je velmi snadné učinit takový „průlom“. Nicméně Jiří Straka nic takového nechce – on je i nadále věrný malbě a chce se za premisy nerezignace na obraz zároveň vymanit z jeho pout. Tato úvaha je na první pohled poněkud paradoxní, neboť nerezignujeme-li na obraz, jak se od něj oprostíme? V tomto ohledu se Jiří Straka nesoustřeďuje na samotné vyobrazení, ale „oklikou“ se koncentruje na způsob jeho vzniku. To je evidentně velmi chytré. Vyobrazení, coby ideografický prvek, se často může osamostatnit od plochy. To jest: „generování jeho významu“ se může oprostit od konkrétní události malířského aktu, stát se uceleným interpretačním objektem. Například, při pohledu na obraz Poslední večeře se nikdo nestará o to, v jakém prostředí byla koneckonců vytvořena. Lidé pouze konvenčně skrze malbu na obraze asociují význam. Tehdy se vyobrazení osamostatňuje coby znak a stává se obrazovou dimenzí na uzavřené ploše. V jistém ohledu, interpretační režim této „samostatné plochy“ je právě základem vzniku klasické malby a stává se hranicí pro „generování významu“.

Pokud jde o Jiřího Straku, změna spočívá v tom, že odstraňuje „samostatnou ideografickou znakovost malby v ploše“ a uvolňuje tuto hranici „generování významu“. Takto, jeho „obrazová dimenze“ již není pouhou plochou – jakoby se u plošného vyobrazení vznik významu vůbec neodehrával na ploše, ale až v prostředí svého vzniku se obraz může stát „kompletním signifikantem“. 

Například každá z devíti zde vystavovaných tušových maleb zobrazuje různé předměty (různá strojová zařízení) na staveništi, jakož i uhynuvší malá zvířata. Obrovský formát a bílá místa na papíře způsobují, že objekt malby se již nereprodukuje v režimu „zobrazování přírody“, ale zachycuje jiný druh duchovního prožitku. Abychom pochopili jejich duchovní prostor, musíme u obrazů zrekonstruovat dějiště jejich vzniku. To jest, Jiří Straka skrze „dějiště malířského aktu“ mění strukturu vzniku významu obrazu, přivádí symboliku, která je vlastní prostředí, do malby, a tím mění způsob „generování významu“.

Abychom toto pomohli divákům pochopit, současně s vystavením devíti Strakových děl jsme zřídili výstavní sektor s videozáznamem a fotografiemi. Možná, že nepochopíte, proč si malíř vybral právě těchto devět objektů malby. Ale videozáznam dějiště a fotografie procesu výběru objektu Vám mohou pomoci zrekonstruovat celistvější „sémantické pole“: Jiří Straka, který se osobně nachází na staveništi spolu s aktem malby jsou teprve tím východiskem uměleckého projevu, není jím výsledek ve formě dokončeného obrazu. Takže co je nejvíce klíčové na takovém malířském aktu? Evidentně je to „výběr učiněný zrakem“ subjektu a místo malby. Co se myslí „výběrem učiněným zrakem“? Je to proces editace světa malířem. V klasické malbě se často klade důraz na prezentaci výsledku této editace. Lidé kladou větší důraz na výsledek malby sdělený malířem – malířské dílo – a zanedbávají to, dle jakých principů bylo tohoto výsledku dosaženo editováním a jakým způsobem se vůbec dostal do obrazu. Taková interpretace implikuje právo: princip vzájemnosti malíře a světa za stavu, který není sám o sobě zjevný, určuje vznik malby, její šíření i chápání. Proto dílo na ploše jakoby ve skutečnosti zahalovalo hypnotickou halucinaci „zrakového výběru“. Jiří Straka tuto „rovinu“ mění tak, že chce odstranit zahalení malby, „zrakový výběr“ se přímo vyjevuje v samotném

díle.

Toto počínání s sebou nese pozoruhodnou změnu: obrazy Jiřího Straky již nemají narativitu v tradičním slova smyslu. Objekt vyobrazení na každém z děl jakoby uvízl v prázdném prostoru. Izolovaný zrakový vjem ho vymaňuje ze světa jeho předchozí existence. Ať už jde o neživé potrubí, pytle s pískem, dokonce dráty, anebo o původně žijící, ale nyní již mrtvé žáby, žížaly, všechno to bylo Strakovou tušovou malbou zachyceno v jednotné atmosféře pozorování.  V jistém ohledu, pokud jde o devět výsledků zrakového vjemu, které Jiří Straka předkládá, než abychom řekli, že byly namalovány kvůli vyjevení výsledku, je lépe říci, že to bylo kvůli poskytnutí jistého názoru na věci a učinění „výběru“ na základě tohoto názoru. Jaký je to názor? Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme pro devět izolovaných Strakových děl zrekonstruovat dějiště jejich vytvoření a v procesu „rekonstrukce“ vybudovat nové kognitivní spoje.  Až toto nejspíš je Strakovým logickým východiskem, když „malbu na scéně“ klade do opozice vůči „malbě na ploše“, aby tuto podrobil zkoušce. Pokud jde o těchto devět vystavovaných obrazů, vlivem vlídné tušové malby se objekty již oprostily od původního stavu své existence. Ale když to propojíme s videozáznamem z dějiště, Jiří Straka jakoby nás nabádal: „Tyto objekty namalované ve stavu, kdy se vznášejí v prostoru, před příchodem malíře asi vůbec nebyly takto atraktivní. Dokonce naopak, mizely v chaosu staveniště. Proč na scéně mizely? Očividně to nebylo způsobeno tím, že by tyto objekty samy o sobě „neexistovaly“. Jejich „zmizení“ způsobila logika samotného staveniště: očekávání, že se z chaosu opět vybuduje řád. V prvním plánu znamená „očekávání“ naději, ale ve skutečnosti zastírá naše existenciální vztahy se světem a s věcmi: jelikož „očekávání“ nám pomáhá vyrovnat se se staveništěm, vybíráme si významy, které s ním korelují. Ale existence, která s tímto očekáváním nesouvisí, se často nachází ve stavu, kdy „na ni hledíme, ale nevidíme.“

Straka chce tento řád staveniště transformovat do významového pozadí malby a cíleně na něm provádí jistou dekompozici. Způsob dekompozice je právě interferencí malířského aktu s „prvotním významem dějiště“. Takto Straka pro svou práci nalezl východisko: ve složité struktuře obrazu, dějiště, objektu vyobrazení a malířského aktu vytváří „pozorovací teritorium“ pro „transmisi“ významu. Toto „pozorovací teritorium“ je právě důvodem, proč je každé z vystavených děl jednotně znázorněno v „atmosféře prázdnoty“. A když se „věc“ vymaní z prvotní „kognitivní logiky“ a umístí se do nového rámce, vztah mezi „věcí“ a „kognitivní definicí“ nabývá novou svobodu. Tehdy dějiště malby – staveniště – již není oním „očekáváním“, ale stává se uměleckým „pracovištěm“, se kterým musíme být novým způsobem konfrontováni. Tento prožitek je právě jednou z poloh, kterou zaujímá východní estetická zkušenost vůči světu – pozorování věcí s čistou duší.

„Čistá duše“ znamená oproštění se od obyčejného světa, vnímání veškerenstva klidným a nezaujatým pohledem. Co je to klid a nezaujatost?  Je to analogické s tím, jako když Straka vymaní staveniště z logiky stavby, pozmění prvotní logiku „věcí“ a znovu vybuduje vztah mezi subjektem a světem. Konečnou formou vyjádření tohoto vztahu je „teritorium“, v němž subjekt začíná novou existenci – změna reality v prázdnotu, a tím vytvoření sféry mysli (viṣaya). Právě tak pozorovací rámec, jenž byl nově vyjádřen Strakovým malířským aktem a objektem vyobrazení, mění reálný stav každodenní zkušenosti v prázdné „dějiště prožitku“. V souvislosti s tímto, než abychom řekli, že na výstavě Jiřího Straky jsou vystavena malířská díla, je lépe říci, že je vystaven tento přístup k pozorování věcí, jakož i „zrakový výběr“, který s tímto přístupem malíř zaujal vůči staveništi. Je evidentní, že tato „sféra prázdnoty“ se pro „volnější či semknutější, prázdnou a bledou“ tušovou malbu hodí mnohem lépe, než pro „poctivě afirmativní“ olejomalbu. Pravděpodobně je to rovněž něco, co si Jiří Straka, který je sám člověkem Západu, ale dlouhodobě žije a studuje v Číně, odnesl coby svou alternativní žeň. 

Han Chunxiao

KONTAKTGalerie Václava Špály
Národní 30
Praha 1, 110 00
Česká republika

Otevřeno denně
11.00 – 19.00 hod

VSTUPNÉZákladní vstupné | 40 Kč
Studenti | 20 Kč
Senioři nad 60 let a ZTP, děti do 15 let,
studenti uměleckých škol | Zdarma