Kdo to tady myslí vážně... Kdo to tady myslí vážně...

Dovolujeme si vás srdečně pozvat na KOMENTOVANOU PROHLÍDKU výstavy, která se uskuteční za účasti autora v úterý 22. 4. 2014 v 17.30 hod.; vstup na komentovanou prohlídku je zdarma.


Psát o Petru Písaříkovi, o jeho obrazech i o něm samém, není pro mě nic snadného. Ale z trochu jiných důvodů, než by se mohlo zdát.

Možná si řeknete, Pisiho pořádně nezná, jeho obrazy ho nezajímají a  vůbec, proč se starat o nějakého malíře, když jsou jich stovky a stovky a  kytici růží se západem slunce v kapse stejně namalovat neumí. Nebo tomu tak není?

Když jsem 30. srpna 1995 přišel do Galerie MXM, Pisiho jsem opravdu neznal. Vůbec mně nedošlo, že ten vousatý mladík, který seděl na pohovce v kanceláři a přes tmavé brýle si mě zkoumavě prohlížel, může být právě onen Petr Písařík, na jehož výstavu jsem zrovna přikvačil. Vůbec mě nenapadlo, že jeho: nezlobte se, pane, ale měl byste se lépe oblékat, kterým mě oslovil, může být míněno skutečně vážně. A už vůbec mně nedocvaklo, že Armani není nutně italský fotbalista a Kenzo že se nemusí jmenovat zrovna Tange. A z obrazů s takovými značkami a názvy byla celá výstava poskládána. Včetně katalogu. Pisi měl zkrátka pravdu. Bosse a  Calvina Kleina jsem opravdu znát měl.
Zařadil jsem tedy Pisiho do seznamu svých známých. A než se přestěhoval do Prahy, navštívil jsem ho párkrát v Českých Budějovicích. A ty návštěvy stály skutečně zato. 
Představte si, že jdete ulicí a náhodou potkáte známého. Nic výjimečného, jistě. Ale když v té ulici potkáte známých patnáct nebo co já vím třeba dvacet, už to tak běžné není. A za tou ulicí leží další ulice a v ní dalších patnáct, dvacet úsměvů. A další. A další ahoj Pisi! A když konečně dorazíte na náměstí, už vám z toho Ahoj Pisi jdou mžitky před očima.  Kolik ten Pisi zná vlastně lidí? A s kolika se kamarádí? Vždyť to vypadá, že celé České Budějovice existují jenom proto, aby ukrývaly desítky úsměvů a stovky stisků ruky. A všechny jenom pro  Pisiho.

A Pisi v Praze? To už kouzlo působí přímo magicky. Pisi je totiž člověk, který si umí užívat. Tedy pokud na to zrovna má. Vzpomínám, že jednou /před mojí výplatou/ jsme počítali drobné, dá-li to vůbec na dvě piva. Pak Pisi prodal obraz a bylo vymalováno. Když jsem šel od něj z  ateliéru, jen luskl prsty a zavolal svého osobního taxikáře.

Bílý Mercedes, šofér v rukavičkách a obleku a já jsem jel a Pisi to platil. Kam jsem jel? Kam chceš. Třeba na Mars… Prostě grand a jednička. A po lokálech to rozjel asi opravdu velkoryse. Jenomže to bylo ten týden, kdy obraz prodal. Pak přišel další a byl konec. Peníze došly. A my se vrátili k tomu, co před nedělí. Poslyš, máme vůbec na dvě piva?

Pisi je ale hlavně malíř. A výtvarný umělec vůbec. A vynikající k tomu. Člen někdejší slavné výtvarné skupiny Pondělí a jeden z  nejoriginálnějších tvůrců plastik a vlastně i instalací, které znám. Způsob, jakým uspořádává své výstavy a přetváří je v podstatě v jakýsi Gesammtkunstwerk, je v našich podmínkách zcela unikátní. Propojení obrazů a plastik v celkově prokomponovanou instalaci /ve výtvarném prostoru galerie/ je alfou a omegou, jak chápe celek i detail. Konečně, projděte si výstavu a přesvědčte se sami.
Ale pro mě je Pisi především malíř. Malíř, jehož obrazy léta sbírám a  jehož malby miluji. Od těch Calvinů Kleinů a Bossů, kteří v podstatě svojí tlumenou barevností a jistou střídmostí výrazu zapadají do tehdy aktuálního trendu zvaného česká abstraHce, přes rozjasněné stylizace flakónů a zrcátek, až po zcela abstraktní celoplošné kompozice. Ale tím výrazová paleta, kterou Pisi brilantně vládne, v žádném případě nekončí.

Když jsem psal tohle povídání, věděl jsem o celkové koncepci výstavy pouze rámcově. A o tom, jaké obrazy či plastiky budou vystaveny, vlastně vůbec nic. Prostě proto, že ty obrazy ještě nebyly namalovány. Pisi měl v říjnu loňského roku naprosto zásadní výstavu v Galerii 1. patro a  obrazy /a vlastně zčásti i plastiky/ pro Galerii Václava Špály musel teprve vytvořit. A koncepce výstavy nebyla vlastně taky ještě úplně jasná. Když to přeženu, krajním řešením bylo zbourat dům, kde Galerie Václava Špály sídlí a postavit nějaký nový, ve kterém by galerie zabírala nejspíš všechna patra... Připadá vám to bláznivé? Mně ani moc ne.

Takže proč pro mě není zas až tak snadné o Pisim psát? Nejspíš proto, že ho znám až příliš dobře a jeho obrazy a plastiky mám prostě rád. A když máte něco rádi, velmi lehce sklouznete do nekritického velebení. Těch obrazů i toho autora. I když v Pisiho případě je to velebení vlastně svým způsobem pravdou.

Richard Adam (8. 11. 2013)

KONTAKTGalerie Václava Špály
Národní 30
Praha 1, 110 00
Česká republika

Otevřeno denně
11.00 – 19.00 hod